Co se odehrává uvnitř stroje při jednom průchodu
Předloha se do stroje dostane buď skenem na horní desce, nebo přímo jako datový soubor. Tiskárna z ní nevytvoří tiskovou desku jako offset, ale tepelnou hlavou vypálí do tenké fólie hustou síť mikroskopických otvorů. Tato fólie — mastermatrice — se automaticky navine na buben potažený jemným sítem.
Uvnitř bubnu je zásobník barvy a rozváděcí válec. Když se buben roztočí, barva se odstředivou silou tlačí do síta, prochází otvory v matrici a otiskne se na papír, který pod bubnem projíždí. Papír je přitom veden pásem a přítlačným válcem, nikoli přesnými čelistmi jako u archového ofsetu, což je jeden z důvodů, proč nikdy nesedí soutisk na desetinu milimetru.
Jeden buben nese jednu barvu. Vícebarevný tisk proto znamená, že celý náklad projde strojem tolikrát, kolik má barev, a mezi průchody se buben vymění nebo se vymění matrice. Tisk je tím pádem rychlý v rámci jednoho průchodu a pomalý v součtu — první arch stojí stejně práce jako pět set dalších, proto se rizograf vyplatí spíš u nákladů v desítkách a stovkách kusů než u jednotlivých listů.
Mastermatrice: jak vzniká a co všechno předurčuje
Matrice je kombinace tenké termoplastické fólie a vrstvy vláknitého materiálu. Tepelná hlava ji projíždí po řádcích a bodově protaví v místech, kde má být barva. Rozlišení hlavy — obvykle několik set bodů na palec — určuje, jak jemný detail dokáže stroj vůbec zachytit. Cokoli jemnějšího se do matrice buď nevypálí, nebo se otvory slijí do souvislé plochy.
Matrice je spotřební materiál. Vzniká nová pokaždé, když se pošle nová předloha, a při každé výměně se několik prvních archů obvykle vytiskne slabě nebo nerovnoměrně, než se barva ustálí. Proto se vyplatí počítat s nastavovacími archy navíc a netisknout stejný motiv nadvakrát, pokud to jde spojit do jedné úlohy.
Na co myslet ještě před vypálením
- Předloha pro každou barvu má být samostatný soubor ve stupních šedi, ne barevný obrázek.
- Bílá v předloze znamená nepotištěný papír — rizograf netiskne bílou barvou.
- Velmi tenké linky a drobné patkové písmo pod zhruba 7 body se v matrici ztrácejí nebo se naopak zalévají.
- Plná černá plocha v předloze znamená maximální množství barvy, tedy i nejdelší schnutí a nejvyšší riziko otisku na další arch.
- Okraj archu zůstává nepotištěný; spadávka přes celý formát se u většiny strojů řeší tiskem na větší arch a následným ořezem.
Sójové barvy a to, co z omezené palety plyne
Barvy pro rizografii jsou emulzní, s podílem sójového oleje. Nezasychají odpařováním rozpouštědla, ale vsáknou se do vláken papíru a teprve tam pozvolna tuhnou. Díky tomu mají charakteristický matný, mírně pastelový vzhled a vůni, kterou čerstvý náklad drží ještě několik dní. Zároveň to znamená, že barva zůstává dlouho citlivá na dotek.
Paleta není míchaná podle potřeby jako u ofsetu. Každá barva je přímá — existuje jako hotový buben nebo náplň a používá se tak, jak je. Dílna tedy nemá „libovolnou barvu“, ale konkrétní sadu bubnů, a návrh se dělá pro ni. Odstíny jako fluorescenční růžová, ostrá modrá nebo tlumená rezavá nemají v tisku CMYK přímý protějšek a právě kvůli nim se rizografie často volí.
Míchání probíhá až na papíře. Když se dvě poloprůhledné vrstvy překryjí, vznikne třetí odstín, jehož podoba závisí na pořadí tisku i na tom, kolik barvy každá vrstva nese. Z dvou bubnů se tak dá vytáhnout pět až šest čitelných tónů, a to je obvykle víc než dost. Je ale dobré počítat s tím, že barvy jsou méně stálé na světle než ofsetové: dlouho vystavený plakát na přímém slunci ztratí sytost, zejména u fluorescenčních odstínů.
Rozklad obrazu do barevných vrstev
Návrh pro rizograf se nepřipravuje jako jeden barevný obrázek, který stroj sám rozloží. Rozdělení do vrstev je autorské rozhodnutí: pro každou barvu vzniká samostatný soubor ve stupních šedi, kde tmavší místa znamenají víc barvy a světlá méně. Stroj pak každý takový soubor vypálí do vlastní matrice.
U fotografie se obvykle vychází z převodu do dvou nebo tří kanálů a ručně se doladí, co má nést kresbu a co jen barevný nádech. U kresby a typografie je situace jednodušší — vrstvy se rovnou kreslí odděleně. V obou případech platí, že kryvost nad zhruba osmdesát procent se už obtížně zvládá: barva se nestihne vsáknout, plocha se leskne a otiskne se na rub dalšího archu.
Postup, který se osvědčuje
- Rozhodnout o počtu barev dřív, než začne kresba, ne po ní.
- Vytisknout zkušební nátisk každé vrstvy zvlášť a posoudit ji samostatně, bez ostatních.
- Snížit hustotu tam, kde se vrstvy překrývají, aby součet nepřesáhl únosné množství barvy.
- Tisknout světlejší a méně kryvé barvy dřív, sytější a plošné nechat na závěr.
- Nechat mezi průchody čas na zaschnutí; ideálně přes noc, u plných ploch i déle.
Rastr, jeho frekvence a úhel
Protože barva prochází otvory v matrici, musí se každý přechod tónu rozložit do bodů. Frekvence rastru se u rizografie pohybuje v hodnotách výrazně nižších, než na jaké je zvyklý ofset — zhruba mezi třiceti a sto linkami na palec. Nižší hodnoty jsou na výtisku jasně vidět a pro mnoho návrhů jsou přednost, ne nedostatek: hrubý rastr drží barvu čistou a nezalévá detail.
Jemné rastry nad sto linek působí na první pohled kultivovaněji, ale v praxi se otvory v matrici slévají, plocha ztmavne a přechody se zaseknou. Pokud tisk vychází tmavší, než ukazovala obrazovka, bývá příliš jemný rastr jedním z prvních míst, kde hledat příčinu.
Moaré při více vrstvách
Když dvě barvy sdílejí stejný úhel rastru a jejich body se nepatrně rozejdou, vznikne pravidelný rušivý vzor. Řeší se to rozdílnými úhly pro jednotlivé vrstvy — klasicky s odstupem kolem třiceti stupňů — nebo použitím difuzního rozptylu místo pravidelné mřížky. Difuzní rastr moaré nevytváří, zato dává zrnitější, měkčí povrch, který se hodí spíš k fotografii než k plochým barevným polím.
- Hrubý bodový rastr: zřetelný charakter, dobře čitelné plochy, snadný soutisk.
- Jemný bodový rastr: hladší přechod, ale riziko zalití a tmavnutí.
- Difuzní rozptyl: bez moaré, zrnitý dojem, vhodný pro fotografii.
- Bez rastru (plná plocha): maximum barvy, nejdelší schnutí, nejvyšší riziko otisku.
Soutisk při několika průchodech
Každý další průchod znamená, že stejný arch musí znovu projít stejnou dráhou — a nikdy neprojde úplně stejně. Podavač bere papír s malou vůlí, arch se během tisku nepatrně natáhne vlhkostí z barvy a buben má vlastní toleranci. Výsledná odchylka se běžně pohybuje v desetinách milimetru až kolem jednoho milimetru, u méně pečlivě vedeného stohu i víc.
Návrh proto nemá stát na tom, že se dvě vrstvy potkají přesně. Jakmile je čitelnost závislá na přesnosti pod půl milimetru — tenká barevná kontura kolem písma, dva sousedící tvary bez překryvu — je výsledek loterie. Spolehlivější je vrstvy záměrně nechat překrývat nebo je naopak od sebe odsadit natolik, aby drobný posun nebyl vidět.
Co soutisku pomáhá
- Tisknout celý náklad jedné barvy najednou a teprve pak měnit buben.
- Nechat papír aklimatizovat v dílně a nevytahovat ho z balíku těsně před tiskem.
- Zachovat stejnou orientaci archu ve všech průchodech a založit ji vždy stejnou hranou.
- Umístit do nepotištěného okraje malé soutiskové značky a po ořezu je odstranit.
- Po výměně bubnu zkontrolovat prvních několik archů, než se pustí zbytek nákladu.
Posun vrstev jako výrazový prostředek
Protože se nepřesnosti stejně nevyhnete, dá se s ní pracovat. Záměrný posun vrstev je jedním z rozpoznatelných rysů rizografické grafiky: barevná plocha vystupující zpod kresby, dvojitá kontura, mírně rozostřený obrys. Rozdíl mezi chybou a prostředkem je přitom hlavně v míře a důslednosti.
Náhodný posun je nepravidelný, mění se arch od archu a nikam neukazuje. Záměrný posun bývá větší, než by dokázala způsobit tolerance stroje — řádově jeden až tři milimetry — a má jednotný směr napříč celou kompozicí. Čtenář ho pak nevnímá jako vadu, ale jako součást tvaru. Pokud je posun zapsaný přímo v datech, zůstane stejný na každém archu, což je u větších nákladů podstatné.
Dobře funguje ve dvoubarevném tisku, kde je vztah vrstev jednoduchý a čitelný. U tří a více barev se posun rychle mění v nepořádek, protože každá další vrstva přidává vlastní odchylku a výsledek přestává držet pohromadě.
Volba papíru a jeho gramáž
Papír u rizografie nefunguje jako neutrální podklad, ale jako aktivní součást tisku. Barva do něj musí vsáknout, jinak zůstane ležet na povrchu, rozmazává se a špiní. Proto se tiskne téměř výhradně na nenatírané papíry — ofsetové, recyklované, tónované. Natíraný lesklý papír barvu nepřijme a pro tento způsob tisku se nehodí.
Gramáž se v praxi drží mezi zhruba 80 a 250 gramy na metr čtvereční. Tenčí archy se lépe podávají a rychleji schnou, ale při vyšší kryvosti se prohýbají a prosvítají. Silnější papíry dávají pevnější výsledek, hůř procházejí podavačem a u nejvyšších gramáží se mohou zasekávat. Pro vnitřní listy sešitů se běžně volí nižší gramáž, pro obálku vyšší.
Vlastnosti, které ovlivní výsledek
- Savost povrchu — čím vyšší, tím rychlejší zaschnutí a matnější tón.
- Tónování papíru — barva je poloprůhledná, takže podklad prosvítá a posouvá odstín.
- Hladkost — hrubší povrch drobí rastr, hladší udrží jemnější detail.
- Směr vlákna — rozhoduje o tom, jak se arch bude chovat při skládání a vazbě.
- Opacita — u tenkých papírů kontrolujte, zda se plná plocha neprojeví na druhé straně.
Na tmavý papír se tiskne jen s velkou opatrností: barvy jsou poloprůhledné a na tmavém podkladu prakticky zaniknou. Světlé tónované odstíny přitom nabízejí výrazný posun tónu bez ztráty čitelnosti.
Odmarování čerstvé barvy, sušení a vazba nákladu
Nejčastější potíž nastává až po tisku. Barva, která se ještě nevsákla, se ve stohu otiskne na rub archu položeného nahoře. Tomu se říká odmarování a týká se zejména velkých plných ploch, vysokých stohů a papírů s nízkou savostí. Výtisk vypadá při odebírání ze stroje bez chyby a problém se objeví o hodinu později uvnitř balíku.
Jak riziko snížit
- Snížit hustotu plných ploch na hodnotu, která ještě drží požadovaný tón.
- Odebírat tisk do menších stohů a nenechávat jeden vysoký sloupec.
- Prokládat archy nebo je rozložit v jedné vrstvě, dokud barva neztuhne.
- Počítat nejméně s jedním dnem schnutí, u sytých ploch se dvěma i více.
- Před dalším průchodem vždy zkontrolovat rub několika archů ze středu stohu.
Až po vyschnutí přichází dokončení. Skládání se dělá po směru vlákna, jinak se hřbet trhá a barva na lomu praská; u silnějších papírů pomáhá předem naznačený rýhovaný lom. Sešitová vazba drátěnými spony je u menších nákladů nejběžnější, ruční šití nitkou se hodí k menším sešitům a otevřený hřbet umožňuje, aby se dvojstrana rozevřela naplocho — což se u tisku přes hřbet hodí.
Ořez se nechává na konec, po složení celého bloku, aby se srovnalo vysunutí vnitřních listů. Tehdy se odstraní i soutiskové značky a nepotištěné okraje. Hotový náklad je dobré ještě několik dní neskladovat v uzavřeném obalu; barva doschne a vůně sójového oleje postupně vyprchá.
Co na těchto stránkách najdete
Bronupe není katalog ani nabídka služeb. Je to psaný materiál o jedné tiskové technice, uspořádaný tak, aby se dal přečíst od začátku do konce nebo použít jako připomínka před konkrétním tiskem.
- Popis principu tisku bubnem a průběhu jednoho průchodu strojem.
- Výklad o mastermatrici, jejím vypalování a o tom, co z toho plyne pro předlohu.
- Poznámky k sójovým barvám, jejich chování na papíře a k práci s omezenou paletou.
- Postup rozkladu obrazu do barevných vrstev včetně kontrolních kroků.
- Vysvětlení rastru, jeho frekvence, úhlů a vzniku moaré.
- Praktické rady k soutisku a k záměrnému posunu vrstev.
- Přehled vlastností papíru a gramáží použitelných pro tento tisk.
- Seznamy kroků pro sušení, zamezení odmarování a dokončení nákladu.
Materiály postupně doplňujeme a upřesňujeme podle toho, co se v praxi ukazuje jako méně zřejmé. Texty popisují obecné postupy; konkrétní stroj, barva a papír se vždy chovají trochu jinak, a zkušební tisk proto nenahradí žádný návod.
Kontakt
Pokud v textech něco chybí, něčemu nerozumíte nebo máte upřesnění z vlastní praxe u stroje, napište nám. Odpovídáme na zprávy týkající se obsahu těchto stránek.
Bronupe neprovozuje objednávkový systém ani na tomto webu nepřijímá žádné formuláře. E-mail je jediný způsob spojení a jeho použití je zcela dobrovolné.